Založit webové stránky nebo eShop

Pověsti

pověst z Mrákotína: Mrákotínská kovárna

image

Na "městečku" v Mrákotině dosud stojí prastará kovárna. Nad jejím vchodem hlásí letopočet 1793, že uplynulo již dvě stě let od doby, kdy byla postavena. její zdi jistě mnohé pamatují. pěkná, ale smutná je pověst o kováři, který zde ve službách telčského pána sloužil mnohá léta, u kovadliny se zručně oháněl kladivem, obracel žhavé železo a koval panské koně.
Bývalo zvykem, že tovaryši se po vyučení vydali do světa na zkušenou. Také syn mrákotínského kováře odešel na vandr, aby získal další zkušenosti a poznal, jak se pracuje a žije ve světě. Prošel mnohé kraje a dostal se až do Itálie. Tam získal nejen zajímavou práci, ale poznal tu i dívku, která se mu tak zalíbila, že se s ní oženil a v Itálii už zůstal. Šťastně zde prožil několik let. Když se jim narodil synek, na návrat do Mrákotína ani nepomyslil.
Po nějakém čase však v kraji, kde žil, vypuklo povstání a jeho štěstí překazilo. V bouři, která se změnila v krveprolévání a děsivou válku, byla napadena i jeho rodina. Dům byl vypálen, manželka zabita a synek odvlečen neznámo kam. Raněný kovář zachránil jen holý život, a když zjistil, v jaké je situaci, ani nechtěl žít. Pak si vzpomněl na rodný kraj, už nechtěl zůstat tam, kde mu vše připomínalo ztracené štěstí. A tak se vrátil do Mrákotína. Otec už byl mrtev, kovárna byla prázdná. Všichni byli rádi, že se našel nový kovář, který se tu usadil a pokračoval v díle po otci. Nový domov se naplnil štěstím, když kovář i zde objevil dívku, která mu pak byla dobrou ženou a po čase i matkou jeho dcerky. Na dobrodružství i Itálii se snažil zapomenout.
Léta plynula, zemřela i druhá manželka a dcerka dospívala. Vyrostla v pěknou dívku, která kováři vedla domácnost a za níž se ohlédl nejeden chlapec.
V té době projížděl Mrákotínem vojenský oddíl. V čele jel mladý důstojník na pěkném bílém koni. Vojenský kabátec mu slušel a černé vlasy s knírem dodávaly jeho obličeji zvláštní krásu. Zastavil před kovárnou a poručil okovat koně. Sám požádal o vodu. Kovář zavedl mladého vojáka do světnice, aby se osvěžil. Dcerce Anežce přikázal podat vodu a ta, když zahlédla mladého švarného důstojníka, zůstala stát. Srdce se jí zachvělo, nevěděla, co se s ní děje. Také důstojníkovo jiskrné oko spočinulo na pěkné Anežčině tváři a oba v sobě nalezli zalíbení. pocítili k sobě zvláštní náklonnost, a když důstojník zjistil, že Anežčino srdce je dosud volné, požádal ji, aby na něj počkala, že se pro ni vrátí, až pojede z boje zpět.
Anežka skutečně věrně čekala, na milého stále myslela, až se otec pro to zlobil. Přece však se dočkala. Uplynulo mnoho měsíců, než se vojenský oddíl znovu v Mrákotíně objevil. Ale běda! Mnoho vojáků bitvu nepřežilo a svého velitele vezli na voze těžce raněného. Anežka se rychle rozhodla, vyprosila si, aby vojáci raněného důstojníka v kovárně nechali, že ona se o něj bude starat. Tak se také stalo. Oddíl vojáků odtáhl dále, a o raněného pečovala Anežka, jak nejlépe uměla. Ve dne v noci se od jeho lůžka nehnula, vařila byliny, dávala obklady, ránu čistila a převazovala. Nebylo to ale nic platné. Mladý důstojník zemřel.
S velkým zármutkem se dívka dívala, jak ukládají do rakve toho, kterého milovala a na kterého tak dlouho čekala. Také kovář pomáhal a tu si všiml, že voják má na krku zavěšený medailónek. Zdál se mu být povědomý, proto medailónek otevřel a uvnitř spatřil obrázek své první ženy z Itálie. Teď teprve poznal, že důstojník byl vlastně jeho syn a Anežčin nevlastní bratr. Rozpomněl se na vše, co se tehdy v Itálii stalo, a Anežce celý příběh vyprávěl. Upřímně oba nad hrobem mladého důstojníka zaplakali.
Anežka, snad příliš vyčerpaná ošetřováním nemocného, snad steskem, brzy zemřela také. Uložili ji vedle bratra do společného hrobu a kovář zůstal opět sám.

pověst ze Lhotky: Tajemství hradu Štamberka

Nad vesničkou Lhotkou, západně od Telče, jsou rozvaliny hradu Štamberka. Z kdysi mohutného hradu zbyly jen části zdí a zbytek věže. Až i ty se rozvalí, nikdo nepozná, že tu stával hrad, na jehož nádvoří se konaly turnaje rytířů, že se tu rozléhal zvuk loveckých rohů, štěkot chrtů, řehtání koní, na nichž panstvo vyjíždělo do okolních lesů na lov.
Základ hradu tvořily pevné žulové skály, na kterých dosud zřícenina stojí. Z jižní strany byl hrad nedobytný, skála byla příliš strmá, z ostatních stran ho chránily hradby a příkop. Smutno je dnes v těchto místech, kde před staletími bylo tak živo. Jen volání sojky nebo straky občas přeruší ticho.
Pod sutinami ve skále jsou však ukryta veliká sklepení a ta skrývají tajemství, která se dosud nepodařilo odhalit.
Do jednoho sklepního výklenku ukryli templáři svůj veliký poklad, který si nemohli vzít s sebou, když museli hrad opustit. Počítali s tím, že se jednou vrátí a poklad vyzvednou. Úkryt pokladu a cestu k němu znali jen tři členové řádu templářů, kteří zajistili vchod do sklepení tím, že vykopali v přístupu hlubokou studnu. Případný zloděj, který by se chtěl pokladu zmocnit, by musel tuto překážku překonat. Plynula léta, templářům se nepodařilo získat hrad zpět, a tak se nevraceli. Nepřicházeli ani oni tři pamětníci,kteří úkryt znali a nakonec si to tajemství vzali do hrobu. Nikdo neví, kde poklad leží, nikdo nezná cestu k němu. Mnoho lidí se pokoušelo poklad najít, mnoho jich kopalo, nikdo však neuspěl.
V jiném sklepení pod zříceninou hradu Štamberka je ukryt veliký sud s vínem. Ani k tomuto sudu nezná nikdo cestu. Víno v něm uložené získává každým rokem lepší chuť. Je však ve věšteckých knihách psáno, že víno z tohoto sudu bude pít jako první mrákotínský farář při mši svaté na oslavu vysvobození z velikého útlaku a utrpení. Až bude hrozit naší vlasti zánik a zkáza, až bude lidu nejhůře, tehdy se otevře nejen hora Blaník, z níž vyjede vojsko v čele se svatým Václavem, aby zem zachránilo, ale otevřou se i hluboká sklepení pod Štamberkem, sud s vínem se vyvalí. Lidé donesou víno do kostela v Mrákotíně, aby je kněz mohl použít při proměňování jako dík za vítězství svatováclavského vojska.
Tak se naši předkové utěšovali v dobách zlých. Víra v tajemné síly posilovala jejich naději v lepší budoucnost

pověst z Krahulčí: Vznik Suchého rybníka

image

Mezi pány a jejich poddanými docházelo často k třenicím a nedorozuměním, při kterých vždy vítězil pán, protože byl mocnější a majetnější. Chudí poddaní se bránili jak mohli, ale bylo jim to málo platné. Obraceli se proto i k nadpřirozeným bytostem, s kterými uzavírali smlouvy a sázky. A přece ani to nepomáhalo a byl to často i sám čert, který s pánem sázku prohrál a nic proti němu nezmohl.
K čertu o pomoc se obrátili i vesničané z Krahulčí, kteří chtěli před pánem ochránit koně a obilí, které schovali do malé stodůlky v nedaleké kotlince za vsí. Čert slíbil vesničanům, že jejich stodůlku s obilím i s koni před zraky chtivého pána uschová tak, aby je nenašel. Pán se totiž o stodůlce dozvěděl a chtěl koně odtud odvést a stodůlku spálit. Vesničané věřili, že alespoň od čerta se spravedlnosti dočkají. Co se však nestalo?
Čert byl rozhodnut stodůlku schovat pod zemí. Začal kopat a kopal velmi horlivě, aby vše v zemi ukryl. Jak se však prací rozpálil, země se kolem něj rozestupovala a vytvářela široký kulatý prostor. Za nějakou dobu se ze země začala valit voda a celý prostor zaplavila. Pod vodou se octla i stodola s obilím i s koni. Čert, stále více rozpálený, teď už nejen námahou, ale také vztekem, dupal a hrabal stále víc svým kopytem a když viděl, že vody neubývá a naopak je jí stále víc, když uviděl, že slib není schopen splnit, chvátal na břeh. Ten se s ním však utrhl, čert spadl do vody a ta se ihned začala vypařovat. Vypařila se i se stodolou i s koni. Nezbylo po nich nic než prázdný rybník, kterému od té doby říkají Suchý. A čert zas na pána nevyzrál.

O stavbě hradu Roštýna

Uprostřed hlubokého lesa na sever od Telče stojí krásný lovecký hrádek Roštýn. Zvláště jeho neobyčejná sedmiboká, 28 m vysoká věž upoutává pozornost již z dálky. Hrad sám je vbudován do mohutných skal a balvanů, a tak není divu, že stavba byla přisuzována nadpřirozené síle.
Vypráví se, že jeden šlechtic, snad to byl pán na Telči, zatoužil po pohodlném, útulném a bezpečném hrádku, ve kterém by mohl odpočívat a veselit se po bohatém lov. Ale jak ho postavit, aby to netrvalo dlouho, aby byl dost bezpečný a přitom, aby byl levný. Přemýšlel, přemýšlel, ale ne a ne na něco přijít. S lítostí nakonec zvolal: „Čert aby do toho!“ Vtom, jako když blesk uhodí, stál před ním čert. Opravdový čert z pekla. To si šlechtic uvědomil ve chvíli, kdy mu rarach nabídl, že hrádek postaví, ale za odměnu žádal jeho duši.
Pán byl mladý, na smrt nemyslil, byl rád, že se mu toužebné přání splní, a tak čertovu nabídku přijal. Pouze si vymínil, že hrad musí být dostavěn do prvního kuropění.
Ďábel se dal ihned do práce. Kameny nosil od telčských Oslednic a pán se nestačil divit, jak mu hrad před očima rostl. Již byl postaven palác, také hradby a kaple, až zbývalo dostavět věž. I ta jakoby vyrůstala ze země velice rychle. Zbývalo jen málo a pánova duše měla být ztracena. Tu si teprv šlechtic uvědomil, jak levně svou duši nabídl a dostal strach. Nevěděl, co dělat. V nejvyšší nouzi se svěřil své moudré ženě. Ta dlouho nepřemýšlela a poradila mu, aby místo kohouta zakokrhal sám. Vždyť už zbývalo jen přinést poslední kámen, usadit ho na místo a hrad by bylo hotov. Pán neměl na vybranou. Zakokrhal, a to tak dovedně, že ani čert neprokoukl lest. Ten právě zvedl na Oslednicích poslední kámen. Když uslyšel kokrhání, upustil leknutím kámen, vzteky na něj dupl a vyryl své kopyto do skály tak, že je dosud zřetelné.
Kámen s čertovou stopou dosud leží na břehu Staroměstského rybníka pod Oslednicemi, nedaleko hráze

TOPlist